Na kytaru dobře hrát neumím, ale přesto na ní hraji velmi rád. Mám obecně rád hudbu a zvuk kytary mě uklidňuje a líbí se mi. Proto hraji, ačkoliv to zní sobecky, především sám pro sebe. Je to velmi příjemný odpočinek. Hrát pro druhé si moc netroufám.

První kytaru jsem od rodičů dostal když mně bylo třináct. Psal se rok 1965. Maminka mně zaplatila i hodiny v hudební škole, ale tudy cesta očividně nevedla. Já jsem chtěl hrát a nebavilo mě otravné a nekonečné prstokladové cvičení. Naštěstí učitele hry na kytaru z hudební školy vyhodili a tím skončilo i moje prstokladové trápení. Pak začal klasický vývoj samouka, první akordy odkoukané od kamarádů, první kytarové příručky s akordy a písničkami. Tenkrát to byla skoro módní záležitost. Probíhaly zlaté časy Beatles, Elvis pomalu končil svojí kariéru, inspiroval Bob Dylan a Gibbův vokál dominoval fantastickým BeeGees. Mám dojem, že v téhle době (druhá polovina šedesátých let) hrál na kytaru u nás snad každý malý kluk. Já jsem se snažil kombinovat hru na kytaru ještě foukací harmonikou, měl jsem takový držák vlastní výroby a obdivoval jsem výkony Tomáše Linky. Hrálo se na bramborových a chmelových brigádách, na letních dětských táborech, v oddíle Junáka (či skauta chcete-li), prostě všude kde to šlo. Vrcholem mého kytarového umění však bylo asi až období vojny (sloužil jsem v roce 1980 ve Znojmě). Na vojně byly hlavním repertoárem samozřejmě písničky Karla Kryla, který byl tenkrát mezi námi mladými velmi v oblibě a jeho písničky se na vojnu navíc hodily. Hrál jsem jich tenkrát více než tucet. To už je ale také více než dvacet roků. Dnes už je rok 2000. Po vojně už nebylo moc času na hraní na kytaru. Rodina žádala jiné hodnoty. Cvik v prstech ubýval (o mozolech ani nemluvě) a slova písniček i akordy se pozvolna vytrácely z paměti. Až teprve dorůstající děti (mám dvě dcery) ve mně probudily pozapomenuté umění a občas jsem vytáhl "sladké dřevo" k ohni na chalupě a ztrapňoval jsem se svými pokusy o dříve standardní "vystoupení". Zvuk kytary u nočního ohně pod oblohou plnou hvězd mě vždy přinášel krásné chvíle a vydržel jsem často až do rána. Dnes si občasně zahraji pro sebe, pro vlastní potěšení a pro radost. Děti už téměř dospěly a já spíše nostalgicky vzpomínám, než že bych nějak koncertoval. Času na hraní na kytaru už je zase málo. Člověk se musí v tom kapitalismu sakra jinak otáčet, aby se uživil a času na zábavu a kulturu povážlivě ubylo. Mám dvě klasické španělky a sebekriticky přiznávám, že vzhledem k chabému tréninku, si už nepamatuji slova ani akordy a hraji ze zpěvníku, který jsem si s postupem času vytvořil. Stále však hraji rád a tato záliba mně přináší radost a uklidnění.

 

Zpěvníků je na Internetových stránkách moc, ale pár písniček si dovolím přiložit. Pokud však máte zájem o další informace o kytarách, akordech, písničkách, apod., najdete je na stránkách doporučených, které uvádím v seznamu odkazů na stránky, které často navštěvuji, v části Odkazy viz. také vedlejší nabídka, tlačítko Odkazy.