K praktickému fotografování jsem se poprvé dostal jako desetiletý kluk v roce 1962, když jsem dostal svůj první fotoaparát. Do této doby jsem pouze se zájmem sledoval činnost ostatních fotografů. Táta tehdy fotil Flexaretou, proslavenou dvouokou zrcadlovkou, a doma v koupelně, provizorně upravené na fotokomoru, zpracovával fotky. Já jsem tátovi pomáhal a na této činnosti mě zaujala nejenom tvůrčí fotografická práce v terénu, umožňující zaznamenat navždy zajímavý či neobvyklý pohled, ale i práce při zpracování fotografie v temné komoře a kouzla prováděná pod zvětšovákem (fotografické techniky). Proto jsem už tehdy, jako desetiletý kluk, dostal od táty svůj první foťák. Byl to ruský dětský fotoaparát Ljubitel. Ljubitel byl, z pohledu funkcí a optiky, spíš hračkou pro děti, ale právě díky svojí jednoduchosti poskytoval možnost uvědomit si základní vztahy mezi světlem, citlivostí filmu, světelností objektivu, clonou, expozičním časem a hloubkou ostrostí snímku. Po praktickém zvládnutí těchto základních vztahů jsem potom postupně vyzkoušel už náročnější a dokonalejší přístroje a začal jsem si kupovat odborné knihy o fotografování a studovat teorii optiky, kompozice obrazu, fotografické techniky a fotografickou chemii.
V roce 1967 jsem si vybavil svojí vlastní fotokomoru, zvětšovákem Magnifax 3a se dvěma objektivy a nástavným ramenem a kompletním dalším příslušenstvím, lampou se sadou filtrů, leštičkou s několika leštícími plechy a válečky, maskovacími rámečky, expozičními hodinami, několika sadami velkých i menších misek a kleští, vývojnicemi, řezačkami, osvitoměrem Luxtron, sadou subtraktivních filtrů, chemickým sklem na míchání lázní, apod. Dodnes mám doma takto vybavenu temnou komoru a občasně jí využívá moje dcera. Začal jsem také pravidelně navštěvovat pražský fotoklub Tatra Smíchov, jehož jsem byl členem, a především velmi poučné semináře a hodnocení pořádané na pražském Valdeku na Vinohradech. Docházeli sem známí fotografové a občas také takové fotografické legendy jako byl pan Erich Tylínek, Josef Sudek a další, kteří nám mladším předávali své zkušenosti a prováděli veřejné hodnocení anonymních fotografií, které jsme jim předložili k posouzení. Hodnocení bylo nejžádanějším, nejnavštěvovanějším a nejpoučnějším seminářem fotoklubu. Kdo z přítomných měl zájem, ten před zahájením vyvěsil svojí fotografii na velkou "nástěnku" z hobry. Potom přišel odborný vedoucí semináře a ten každou fotografii rozebral z hlediska techniky, kompozice obrazu a uměleckého ztvárnění předmětného motivu. Potom doporučil vylepšení a obodoval předloženou fotografii. Tyto semináře nám dávaly nejvíce. To byla studentská léta 1967-1978, kdy jsem chodil do učení, na průmyslovku a potom na vysokou školu. Všude jsem tehdy tahal sebou foťáky, fotil jsem co se dalo a trávil dost času v temné komoře u zvětšováku. Můj zvětšovák Magnifax neměl ještě barevnou hlavu, pouze šuplík na subtraktivní filtry, takže jsem dělal barvu subtraktivní metodou. V této době jsem se dostal tak daleko, že některé moje fotografie vyšly i v časopisech, a to dokonce i na titulních stránkách. Asi největší mojí tehdejší zakázkou byla objednávka časopisu Hádanka a křížovka na celoroční seriál fotografií z pražské ZOO. Po skončení těchto studentských let také ubylo času na tento krásný koníček a z fotografování jsem se už věnoval prakticky pouze pracovní dokumentační fotografii. V souvislosti s mojí prací také přišla nutnost nejenom fotografování, ale také filmování.
Za dobu své fotografické praxe jsem vyzkoušel řadu fotografických přístrojů, z nichž nejvíce vzpomínám, po výše zmíněné Flexaretě 5a (dvouoká zrcadlovka (6x6/6x9), kterou dodnes mám a moc si jí vážím), také na StreoMikromu - stereo (dvouobjektivový fotoaparát) na v té době velmi populární stereokotoučky, ale také vzpomínám na Exaktu VX1000 - jedna z nejlepších jednookých zrcadlovek, které jsem měl, dokázala i řezat film bez otevření komory, a potom také určitě nezapomenu zmínit Praktiku VLC3 - klasická jednooká zrcadlovka z řady velmi rozšířených a populárních Praktik. Koncem osmdesátých let dvacátého století jsem přešel na Canony. Především mě zaujala populární řada "Rebelů" Canon EOS-500N a později jeho nástupce Canon EOS-300, mám oba dva dodnes.
Digitální fotoaparáty jsem začal prakticky používat až od roku 1999, kdy už začalo být z praktického hlediska zajímavé rozlišení digitálních optických CCD snímačů. Přesto mně digitální fotoaparáty v té době (1999-2003) v mém případě sloužily pouze jako doplňky klasického filmového Canona, protože dokud rozlišení nedosáhlo na hranici 8 Mpix (rok 2003), nebyla kvalita obrazu při zvětšení srovnatelná s kinofilmem. Ačkoliv Olympus 4040 Zoom, i přesto, že byl pouhým kompaktem, už dokázal udělat celkem slušné fotografie.

Tato řada kompaktů (C-3030 Zoom, C-4040 Zoom a C 5050 Zoom), se však bohužel, vedle malého rozlišení CCD snímače, stále ještě vyznačovala mnoha velmi závažnými dalšími neduhy. Nejvíce mně na nich vadily následující problémy. Rychle vybité baterie, malá kapacita paměťové karty, velmi pomalá práce (zdlouhavé čekání než se snímek uloží, než se vysune objektiv, než se zaostří a nastaví-v případě použití automatu, apod.), dále značné zkreslování linií při okrajích objektivu, velmi chabé příslušenství, apod. Zkreslování okrajových linií se dalo částečně předejít přicloněním objektivu, tedy přepnout na režim priority clony a zaclonit si podle svého. Tyto problémy byly dány asi především tím, že šlo stále ještě o relativně velmi jednoduché a relativně levné kompakty (vždyť např. Olympus 4040 Zoom jsem v roce 2000 kupoval za necelých 40 000 Kč, zatímco digitální zrcadlovka v té době byla za 85 000 Kč), není tedy divu, že od levného kompaktu nelze očekávat žádné zázraky. Ačkoliv je nutné přiznat, že světelnost objektivu Lens byla svojí hodnotou 1,8 velmi příjemná a dokázala, při vhodném nastavení, získat slušnou hloubku ostrosti, viz. ukázka, kde je brilantně zaostřeno od vzdálenosti 1 metru až do nekonečna. Fotografie byla pořízena pomocí C 4040 a je na ní pláž Tsambika na ostrově Rodos vzdálená od objektivu cca 3 km, pobřeží v pozadí je vzdáleno cca 15-20 km. Přitom Rodos je proslulý permanentním mlžným oparem, který zhoršuje viditelnost do dálky a světelné podmínky. Zhoršené optické podmínky jsou zde způsobeny prachem z frekventovaných prašných cest. Jak vidíte, tak světlo svítí z pravé strany proti objektivu, tedy snímek je proveden v bočním protisvětle a navíc ve světle velmi tvrdém (ostrém). Tedy ne příliš dobré světelné podmínky. Se všemi těmito problémy se však objektiv Lens Camedie 4040 vyrovnal bez potíží a podal relativně měkký obraz s perfektní hloubkou ostrosti.

Prvním kompaktem, který stál za to, však opravdu byl teprve až Olympus Camedia 8080 Wide Zoom, se kterým také stále, a opravdu velmi rád, fotím. Dá se říci, že C 8080 (viz. dále) je můj velký oblíbenec, který dokáže mnohem a nesrovnatelně více, než je vidět na předchozím snímku.

Zde jsou další dva snímky pořízené v protisvětle. Na prvním snímku (vlevo) je volena, právě díky protisvětlu, kontrastní úhlopříčná kompozice s plynulým přechodem. V pravém dolním rohu "pod nohama pevná zem" tmavá pevnina vyjádřená pevnou skálou vyčnívající bezpečně vysoko nad hladinu moře, zatímco v levém horním rohu volné moře vytrácející se pod stříbrným leskem od ozáření sluncem pozvolna do nebe. Mezi těmito kontrasty krásné pobřeží Capo Vatikána.
Druhý snímek je klasickým západem slunce, se zachycením malé lodičky "ztracené" ve světelném slunečním pruhu na hladině, vyjadřujícím nicotnost přítomnosti člověka se svou lodí oproti mohutné přírodě vyjádřené zde mořem, sluncem a oblohou s nadcházející nekonečnou tmou noci. Obě tyto fotografie jsem pořídil v Calábrii, rovněž pomocí C-4040, což dokumentuje, že i s relativně primitivním kompaktem lze pořídit zajímavou fotografii.

Z řady digitálních fotoaparátů, které v mém případě již téměř definitivně vytlačili klasického Canona, je to Olympus Camedia 8080 Wide Zoom, který už se svým 8 Mpixelovým CCD snímačem (8 310 000 obrazových bodů) a k tomu vybavením mnoha funkcemi a solidním příslušenstvím, je zcela spolehlivě na úrovni klasického kinofilmového přístroje. Pořídil jsem si ho, včetně předsádek a dalšího příslušenství, v roce 2004. S objektivem LENS ohniskové vzdálenosti 28-140 mm (ekvivalent kinofilmu) o světelnosti 2,4/3,5 jde již o velmi slušný stroj. Když navíc účelně využiji kombinace funkcí režimu makrofotografie, širokou předsádku (upravuje ohnisko 0,8x), telepředsádku (upravuje ohnisko 1,4x) a možnost také digitálního spojování snímků (panorama), tak už lze opravdu nafotit ledacos, a to i bez sady objektivů. Zoom se s předsádkami zvětší na rozsah 22,4 až 196 mm (ekvivalent kinofilmu), a to bez ztráty světelnosti objektivu !!! Takový rozsah s tak slušnou světelností už bezproblémově pokrývá nároky většiny běžných snímků. Dřívější neduhy prvních digitálních fotoaparátů jsou už také beze zbytku odstraněny. Fotoaparát je již dostatečně rychlý a jeho baterie vydrží bezproblémově více než 600 snímků na jedno nabití. Pro paměť má fotoaparát dva nezávislé sloty, které lze oba naplnit a používat je současně, a to jeden pro paměťovou kartu xD-Picture Card až do 512 MB a druhý pro MicroDrive, např. MiniDisk o kapacitě např. 2,0 GB. Mezi oběma sloty lze jednoduše přepínat a přenášet data z jednoho paměťového média na druhé. Potom snímek v rozlišení 3264 x 2444 (toto rozlišení běžně používám) tedy v super vysoké kvalitě, který má cca 4 MB lze zapsat na vložená média 130+511= 641 x, a to bez nutnosti vyměňovat karty, nějak s nimi manipulovat nebo přenášet data do notebooku. Nafotit 641 snímků bez jakýchkoliv výměn čehokoliv, to už nedokázal ani klasický filmový aparát, který musel pořád měnit film po každých 36-ti snímcích. Přitom případná výměna plné paměťové karty za prázdnou je mnohem rychlejší a pohodlnější nežli výměna filmu u klasického fotoaparátu. Do fotoaparátu se tedy vpodstatě vejde najednou téměř 18 klasických 36 obrázkových kinofilmů a kromě toho máte možnost nepovedené snímky odstranit a uvolnit tak místo na další. Odpadá také zcela problém tahat sebou pořád několik filmů na výměnu. Co dodat, s tímto strojem jsem naprosto spokojen.

Skutečným převratem z klasiky na digitální fotografii je však až Canon EOS 20-D - konečně je na světě pořádný digitální foťák. Jde o zrcadlovku, která je kompatibilní (využití skel) s kinofilmovým (analogovým) Canonem. Tato radost se v roce 2004 začala prodávat za 56 000 Kč, což už je na digitální zrcadlovku s tímto rozlišením a vybavením, velice slušná cena a rozhodně stojí za to.

Kamera na filmový záznam: Co se týká kamery, používal jsem celkem dlouhou dobu (mnoho let) analogovou kameru VHS Panasonic. V roce 2003 jsem však raději přešel na digitální kameru typu Mini DV - Sony, a to model Sony DCR-HC85E, protože převádění analogového záznamu na digitální je velmi neefektivní. Přitom při velkém počtu záznamů už nelze archivovat jinak než na DVD a mnoho klientů ode mě už dnes (2003) požaduje předání záznamu právě na DVD. Kamera má CCD snímač 2,11 Mpix a jsem s ní velmi spokojen. Kamera má také VHS vstup, takže s ní zároveň převádím i původní VHS záznamy do digitální podoby.

Software: Pro úpravu fotografií používám již řadu let (od roku 1998) PhotoShop a pro úpravu filmového záznamu používám od roku 2003 střihové studio Pinacle 9, oba tyto programy jsou bezproblémové a uspokojují plně moje požadavky.

Některé moje fotografie najdete na tomto webu v části Fotogalerie.

 

Na všech svých stránkách používám výhradně svoje vlastní fotografie.