Základní informace		Zajímavosti Calabrie
Cesta do Calabrie		Koupání
Stravování		Nakupování
Příprava na cestu		Ubytování
Lidé v Calábrii		Počasí v Calábrii
Stavby v Calábrii		Závěr
Cestování po Calábrii		Mapy

 

 

Základní informace.

Jihoitalská provincie Calabria zaujímá rozlohu 15 000 km² a tvoří špičku pověstné italské boty. Nejsevernějším místem Kalábrie je Marina di Nova Siri na pobřeží Jónského moře a nejjižnějším bodem je Melito di Porto Salvo. Melito leží o kilometr jižněji pod 38 rovnoběžkou a je položeno stejně jižně jako Athény. Vzdušnou čarou měří Kalábrie od severu k jihu 255 km. V nejširším místě z Fuscalda na západním pobřeží do Punta Alice na východním pobřeží, měří Kalábrie vzdušnou čarou 100 km. V nejužším místě z Pizzo do Lido Caminia je vzdušnou čarou pouhých 32 km. Kalábrie má dvě významná pohoří, severní La Sila a jižní Aspromonte. Nejvyšším vrcholem je Serra Dolcedorme v pohoří Sila (2271 m). Pohoří Sila je "zelenější" s několika umělými jezery a mnoha rekreačními středisky, pohoří Aspromonte je "vyprahlejší", pustší a také mnohem nebezpečnější. V pohoří Sila si budete chvílemi připadat jako doma, jsou zde zelené louky, jezera, lesy a mnoho chat a rekreačních středisek podobných našim, např. v okolí jezera Ampollino. Calábria je z východu a jihu omývána mořem Jónským a ze západu mořem Tyrhénským. Pobřeží Tyrhénského moře je skalnatější a rozmanitější, s mnoha zálivy a je proto také mnohem hezčí než pobřeží východní, protože hory zde dosahují až do blízkosti břehu. Pobřeží východní má charakter dlouhých pláží a pobřežní roviny, hory jsou až v povzdálí.
Antičtí Řekové pojmenovali území dnešní Kalábrie "Italia", a to podle jména Odysseova vnuka a pozdějšího krále Itala, který sídlil ve Squillackém zálivu, tedy na pobřeží rozkládajícím se pod dnešním hlavním městem Calábrie Catanzarem. Odtud název celé země Itálie. Název provincie Calabria byl přenesen na celé toto území ze Salentinského poloostrova, který však není součástí dnešní Calabrie, ale leží v Appulii (Puglia). Salentinský poloostrov tvoří "patu" pověstné italské boty na níž je "ostruhou" poloostrov Gargáno.
Území Kalábrie obývali postupně původní Bruttiové a kraji se říkalo Bruzio, potom přišli Řekové a území se stalo součástí velkého Řecka. V době válek Římanů s Kartágem (Punské války) obsadili toto území Římané a potom připadl tento kraj Byzanci. Potom se na různých částech území válkami měnila vláda Saracénů, Normanů, Švábů, Anjouovců, Aragonců, až byl kraj připojen ke království Neapolskému. V osmnáctém století zde vládli Habsburkové a Bourboni. V historii byla kalabrijská města častým terčem pirátů a v důsledku chudoby trpěla morem a jinými epidemiemi. Z časté změny vlád a válek vyplývala chudoba a loupeživé a zbojnické prostředí vhodné pro různé bandity a mafie.
Kalábrie je dodnes velmi chudý a zanedbaný kraj, nemá rozvinutý průmysl, stavby jsou staré a velmi prosté, funguje zde pouze malovýroba a především zemědělství a rybolov. Dalším zdrojem prostředků je turistika. Díky budování celostátní dopravní sítě v Itálii byla ze státního rozpočtu financována výstavba dálnic a významných silnic. Na jejich údržbu však chudá Calábrie již nemá dostatek finančních prostředků. Proto ten paradox, v chudé zemi jsou krásné finančně velmi náročné dopravní stavby, ale s neudržovanými a rozbitými vozovkami.

Zpět na začátek

Příprava na cestu.

Konečným cílem naší cesty byla určena Sicílie, a to východní pobřeží mezi Messinou a Syrakusami, Taormina, Etna a okolí. Cílem dalšího poznání bylo však celé pobřeží Tyrhénského a Jónského moře v Kalábrii a oba horské masivy národních parků, tedy pohoří La Sila a pohoří Aspromonte. Dále také významná místa v Calábrii. Vyhledal jsem starší knihy a průvodce, jednak průvodce Olympia a také velmi krásnou knihu z edice společnosti Ikar "společník cestovatele" díl Itálie (ilustrovaný průvodce – poznávejte svět na vlastní oči). Koupil jsem dva nové průvodce, a to jednak z edice Vašut – Merian live, a to Kalábrii a Sicílii a začetl jsem se také do knihy průvodce na cesty – Itálie jih vydavatele freytag&berndt. Vytáhl jsem starší mapy a zakoupil i nějaké nové. Mapy v měřítku horším než 1:300 000 nemají pro tuto potřebu žádný smysl, nekupujte je, jsou málo podrobné. Já jsem nejvíce používal mapu provincie Calabria "Calabria" 1:200 000 (tedy 1 cm=2 km) od italského spolku Touring Club Italiano, která má i rejstřík názvů. Dále jsem používal podrobnější místní plány a mapky, získané vždy v dané lokalitě. Nejvíce informací jsem však, jako obvykle, získal z Internetu, a to i mapy a plány. Mnoho podkladů jsem však musel nakoupit vždy až v místě samém. Dvakrát se mi stalo, že při dotazu na podrobnější informace v místní kalabrijské turistické informační kanceláři (Pro Loco), mně úřadující slečna s úsměvem podala letáček s Internetovou adresou s tím, že všechny potřebné informace najdu tam. Bohužel šlo vždy o webové stránky, které jsem si vyhledal a prohlédl již doma před odjezdem, takže nic nového. Např. stránka www.italianculture.net. S Internetem není v Itálii žádný problém. My jsme např. měli celkem dost slušnou Internetovou kavárnu v nedaleké vesničce Santa Domenica (je přímo v hlavní ulici, po levé straně od náměstí), kde je příjemné a čisté prostředí a vždy volné alespoň dva počítače. Já jsem však těchto možností moc nevyužil, měl jsem sebou vlastní notebook s možností mobilního připojení. Klasicky jsem shledal, že knižní průvodci jsou bohužel s mnoha chybami a především jsou velmi struční a neúplní. Neúplné a povrchní informace byly mnohdy absolutně nepoužitelné, takže většinu informací jsem musel tradičně získávat až při vlastním poznání v terénu metodou "pokus a omyl". Mnoho chybných a neúplných informací je uvedeno také v průvodci z edice "vasut". Přečetl jsem už tři průvodce od tohoto vydavatele (Kalábrie, Sicílie, Řím) a všechny obsahovaly chybné a neúplné informace. Přitom přímo s panem Vašutem jsem ještě před odjezdem e-mailem komunikoval a jeho osobní přístup byl velmi seriózní a vstřícný, ale bohužel on sám toho moc nevěděl a sám mi žádal o informace po mém návratu.

Zpět na začátek

Zajímavosti Calabrie.

Po prostudování podkladů a informací mně v Calábrii zaujala řada přírodních, historických a stavebních zajímavostí, které jsem rozhodně chtěl vidět. Šlo zejména o následující místa:

• Celé pobřeží Kalábriie, tedy pobřeží Tyrhénského a Jónského moře.

• Oba horské národní parky, tedy pohoří La Sila a pohoří Aspromonte.

• Historicky a turisticky zajímavá, významná a větší města a místa.

• Catanzaro – hlavní město Calábrie.

• Cosenzu – významné město.

• Reggio di Calabria – významné město na břehu Messinské úžiny (bývalé hlavní město Calabrie).

• Crotone – významné město.

• Jižní mysy – Capo dell Armi a Capo Spartivento a nejjižnější místo Melito.

• Capo Vaticano – mys a nejromantičtější místo na Calabrijském pobřeží.

• Capo Rizzuto – mys a přírodní rezervace.

• Capo Colonna – mys a významné místo antické doby.

• Squillacký záliv – sídlo řeckého krále Itala (vnuka Odyssea).

• Gerace – velmi zajímavé historické město se zajímavou historií a hisorickým rázem a stavbami.

• Scilla – zajímavé rybářské městečko s tradičním lovem mečounů, proslulé ve starořeckých bájích.

• Hoská jezera v pohoří přírodní rezervace La Sila (Lago Arvo, Lago Ampollino, Lago Cecita).

• Zajímavá místa v pohoří Aspromonte (město duchů, kamenná řeka, lázně Antonimina, apod.)

• Pobřežní rekreační střediska:
  Scalea, Diamante, Amantea, Locri, Siderno, Cropani, Botricello, Soverato, Brancaleona, Bruzzano, Bovalino, Bova a mnoho dalších.

Zpět na začátek

Cesta do Calábrie.

Výchozím bodem cesty byla Praha, cíl místa ubytování byl na mysu Capo Vaticano. Počítač mně vyhledal nejrychlejší trasu, kterou jsem respektoval. Z Prahy jsem jel na Plzeň, Rozvadov, Řezno, Mnichov, Insbruk, Brenner, Bolzano, Trento, Veronu, Mantovu, Modenu, Boloňu, Florencii, Řím, Neapol, Salerno, Cosenzu, odbočku San Onofrio-Vibo, Vibo Valentia, Mesiano, Spilingu, Panaiu, Ricadi a Capo Vaticano. Celá trasa měří 1950 km. Tuto trasu jsem bezproblémově ujel najednou, stavěl jsem pouze třikrát, vždy u benzinové pumpy na tankování, kde jsem se zdržel vždy asi 15-20 minut a spolucestující se během této doby (než jsem natankoval) protáhli, osvěžili a absolvovali "osobní hygienu". Rakouské dálniční známky jsem měl dvě týdenní. Poplatky za dálnici z Brenneru do Salerna stály 47 eur a průjezd brennerským průsmykem 8 eur. V německém úseku Rozvadov-Weinberg není ještě pořád vybudována dálnice a po přeplněné okresní silnici se bohužel jede pomalu. V Alpách, od rakouského Kufsteinu až po italské Trento nám pršelo. Přes Německo jsme projížděli v podvečer a byl dost silný provoz (obzvláště tradičně na okruhu okolo Mnichova), v Rakousku jsem raději dodržoval povolenou maximální rychlost 130 km/hod. pro nekompromisní postoj rakouských policistů. Nejhorší úsek cesty byl z Boloňe do Florencie, kde jsme "chytli" velmi silný provoz, oba pruhy dálnice byly souvisle plné a i v rychlejším pruhu se jelo velmi pomalu (cca 90–120 km/hod.). Dálnice A 14 po východním pobřeží (z Boloňě do Bari), kterou obvykle k cestě na italský jih používám, bývá méně frekventovaná, takže jsem tentokrát trochu litoval, že jsem jí nepoužil i nyní a nepřejel jsem z Bari a Taranta na Cosenzu. Velmi pomalý byl také závěrečný úsek ze San Onofrio do Capo Vaticano. Nejvíce se dá na této trase "najet" na rychlých italských úsecích dálnic, a to jednak v noci na úseku Brenner-Boloňa a především potom na úseku Řím–Neapol. Tyto úseky jsem projížděl stálou rychlostí kolem 200 km/hod. Nebyl jsem sám, obdobné cestovní tempo zvolilo v mém směru více řidičů, se kterými jsme se delší dobu drželi v levém pruhu a jeli jsme tak řadu kilometrů společně. Jeden italský mercedes mě před Modenou předjížděl o poznání svižnějším tempem, když jsem měl na tachometru 210 prosvištěl kolem mě rychlostí jistě o dobrých 70-80 km vyšší. Vůbec nejrychlejším úsekem na trase je silnice mezi Římem a Neapolí, měří cca 220 km a ujel jsem ho přesně za hodinu. Pokud si chcete otestovat své auto, právě zde je to vhodné, ale lepší je zkoušet to v noci, já zde jel mezi 02 a 03 hod. kdy bylo na této silnici navíc krásně prázdno a rodinka si poklidně chrupala. Podotýkám, že nejsem hazardér, pokud máte auto v bezvadném pořádku je na této silnici taková jízda stejně bezpečná jako když u nás po dálnici jedete stovkou. Tři široké pruhy, jedete si v prostředním, perfektní povrch, rovný úsek, viditelnost na tři kilometry a za celou tuto cestu jsem potkal v tuto noční dobu pouze jedno auto. Italských policistů není třeba se obávat. Ačkoliv je v Itálii povolená na dálnicích rychlost 130 km/hod., nikdo jí nikdy a nikde nekontroluje. Dojel jsem cestou (u Trenta) policejní auto, které jelo 160 km/hod. pouze jsem za ním přibrzdil na 170 km/hod. a bez obav jsem ho pomalu předjel a potom jsem si zase zrychlil na svoje tempo. Nic se nestalo. Při průjezdu jižní Campánie, Basilicaty a především potom Calabrie je však již nutné počítat s podstatně horší kvalitou dálnic, krutou, až děsivou bezohledností jižanských italských řidičů a větší vzdáleností mezi čerpacími stanicemi pohonných hmot. Po cestě jsem dvakrát trošku zabloudil, poprvé jsem v noci v rychlosti přehlédl dálniční odbočku u Neapoli na Salerno a vjel jsem nechtíc do Neapoli. Zde se však naštěstí již celkem dobře orientuji z předchozích cest, takže jsem projel Neapolí na Salerno, a potom pobřežní stranou Vesuvu okolo Pompejí, a bezproblémově jsem se napojil na původní trasu za Salernem. Podruhé jsem chybně odbočil z Vibo Valentia (po silnici číslo 18) na Tropeu místo na Mileto. Asi po dvou kilometrech jsem tuto chybu zpozoroval a vrátil jsem se na trasu. Celá cesta 1950 km trvala 15 hodin a 25 minut, a to včetně všech tří zastávek na tankování. Mezinárodní řidičský průkaz není potřeba.

Dílčí části cesty z Prahy, včetně zastávek:
Cesta z Prahy do Říma trvá 9 hodin a do Neapoli 10 hod. Cesta z Prahy na dálniční odbočku San Onofrio / Vibo Valentia trvá 14 hodin.

Zpět na začátek

Ubytování.

Jako výchozí bod pro naše cesty po Calábrii a tedy hlavní ubytování jsme vybrali Capo Vaticano, protože rozhodně jde, bez nadsázky, o nejromantičtější místo v celé Calábrii. V apartmánu Marina del Capo jsme měli k dispozici tři dvoulůžkové pokoje a kuchyň, samozřejmě s kompletním sociálním zařízením a terasou s výhledem na moře a parkováním auta přímo u apartmánu. Tedy v podstatě byt 3+1. Z tohoto ubytovacího zařízení jsme po dobu 14 dní vyjížděli na celodenní, nebo někdy i půldenní poznávací cesty, podle předem připraveného plánu. Apartmán byl velmi skromně vybaven, měl pouze základní vybavení. V kuchyni linka s dřezem a plynovým sporákem s digestoří, lednička a základní nádobí, stůl a židle. Koupelna společná se záchodem, WC splachovací a bidet, v koupelně umývadlo a sprchový kout, s vodou (studená i horká) nebyl žádný problém. V pokojích postele skříně a police. Tedy bez klimatizace, bez televize, bez automatické pračky, bez myčky, bez internetu, apod. V areálu byl, kromě pláže také bazén s mořskou vodou.
Malým problémem (kromě chybějící klimatizace) byla přítomnost mravenců, komárů, ještěrek a brouků uvnitř ubytovacího zařízení, tedy přímo v pokojích. Nepomohl ani Raid ve spreji, který jsme zakoupili za cca 3 eura.
Pobývat v prostředí ubytovacího areálu jsem však považoval doslova za utrpení a hazard se zdravím. Nevím jak to někdo může nervově unést. Panoval zde totiž, kromě doby siesty, (a všude je to obdobné) doslova kasárenský režim a k tomu strašný rámus. Připadal jsem si jako na vojně a navíc právě na cvičišti kde probíhá náročný výcvik. Nerad jsem zde zavzpomínal na vojenské prostředí. Důvodem je přítomnost mnoha "trapičů a tajtrdlíků", kteří terorizují všechny přítomné snahou o organizovanou "zábavu". Nejhorší byly aerobistické baby, jejichž stále vykřikované vojenské povely a děsivý rámus se rozléhali po celém areálu. Situace vypadala klasicky tak, že skupinka totálně vychrtlých ženských nevábného "vyhopsaného" vzhledu stále dokola nevkusně poskakovala, jako splašené kozy, podle rázných vojenských povelů, které neustále vykřikovala jedna z nich udýchaným křečovitým hlasem. Podobně jako vojáci na cvičáku, pochodem vchod, vpravo v bok, vlevo v bok, zastavit stát, čelem vzad, pozor, pohov, raz dva, levá pravá, k zemi, vztyk, apod. Jenom povely jsou trošku jiné. K tomu řve hrozný stále stejný monotónní rámus ještě o něco horší než klasické vojenské "Šly panenky silnicí" nebo "Okolo Hradce", protože tento kravál má výraznější rytmus, a žádnou melodii. To vše přes zesilovače a reproduktory. Prostě úplná katastrofa. Mně se z takového prostředí dělá špatně tak po pěti minutách a obávám se, že po deseti minutách bych se nervově zcela složil. Proto jsem se snažil vždy hned ráno odjet a vrátit se až pozdě večer, abych tento kasárenský teror přežil. Za této situace považuji za velmi nespravedlivé, že jsme museli zaplatit povinně slunečník a lehátka na místní pláži, kterou jsme nevyužívali (já jsem jí za těch 14 dní využil třikrát, vždy asi na půl hodiny). Velmi nepříjemné jsou také každodenní noční kabarety, při kterých v areálu řve celý večer, až do 01,30 hod. po půlnoci nějaký přiblblý tajtrdlík do mikrofonu a nenechá Vás v klidu usnout. Když potom druhý den ráno v půl šesté vstáváte, abyste mohli včas odjet na výpravu, tak jste unavení z nevyspaní. To je strašná surovost a bezohlednost. Řešil jsme to ucpávkami do uší a večerní tabletou Stilnoxu. Takže sebou Raid na mravence, ucpávky do uší a prášek na spaní. Jinak je to celkem OK.

Další fotografie najdete v části Fotogalerie.

Na všech svých stránkách používám výhradně svoje vlastní fotografie.

Zpět na začátek

Cestování po Calábrii.

Cestování po Calábrii je velmi zajímavé, ale řidič se musí smířit s poněkud specifickými místními podmínkami. Za 14 dní této dovolené jsem najezdil 7000 km. Dva tisíce z domova na místo, dva tisíce zpět a tři tisíce po samotné Kalábrii. Pokud chcete dát pořádně zabrat svému čtyřkolému miláčkovi, jeďte určitě do Kalábrie. Silnice jsou zde hrozné – strašné - příšerné, mnohem horší nežli u nás, nebo kdekoliv jinde v civilizované Evropě. V horách narazíte na prašné velmi kamenité cesty, zralé pro opravdu velmi dobrý terénní vůz, nebo raději traktor. Když jsem se chtěl například v pohoří Aspromonte dostat po "silnici" z lázní Antonimina na silnici Gerace – Passo del Mercante (do Passa del Mercante), byla prašná horská cesta tak kamenitá (s velkými kameny, které nelze přejet, ale musíte je objíždět), že se nedala osobním autem projet ani velmi pomalým "krokem" a po pár stovkách metrech jsem se musel couváním v prudkém svahu a serpentině vrátit a objet tuto cestu přes Locri, tedy zajížďkou asi 30 km. Běžné "okresní" silnice jsou plné výmolů někdy až 40 cm hlubokých !!! Nelze se vyvarovat toho, že kolo Vašeho vozu vletí do takové díry tak silně, že se divíte, že je kolo ještě na svém místě. Občas je celá silnice překopána příčným pásem širokým 50 cm a hlubokým 10-15 cm po nějakém výkopu. Nikdo se neobtěžuje provést opravu. Asi nejsou peníze. Dálnice, které jsou často vedeny na estakádách, na mostech a v tunelech, mají velmi špatně upraveny dilatační spáry, takže při rychlejší jízdě každou sekundu jízdy doslova trpíte spolu se svými pneumatikami, ložisky, tlumiči, čepy a karoserií a celou cestu vás v půlsekundových intervalech provázejí hrozné rány a otřesy, takže při každé zastávce intuitivně kontrolujete co kde z auta po cestě uletělo a jestli plechy karoserie drží ještě jakž takž pohromadě na svém místě. Když tyto šílené otřesy (dva za sekundu) trvají prakticky neustále po dobu několika hodin jízdy, je vůbec s podivem, že kolem Vás je stále ještě Vaše karoserie a že se již dávno neválí v okolních příkopech mezi horami odpadků, které zde najdete. I v dálnici jsou občas díry a pověstný "slalom" známý z naší D1 je zde zcela běžný. Velmi reálně předpokládám, že po ujetí 1 000 km v Kalábrii moje auto utrpělo asi stejně, jako kdybych doma najezdil 10 000 km. Musím ale konstatovat, že na kalábrijských silnicích se všude opravuje a staví, takže je zřejmé, že si místní úřady tento stav uvědomují a snaží se s tím něco dělat. Předpokládám tedy, že situace se snad bude rychle měnit k lepšímu a příští rok už bude stav kalabrijských silnic srovnatelný se severnějšími částmi Itálie.
Pokud máte na Vašem autorádiu navolen režim automatického spouštění dopravních informací, což je myslím běžné, budete muset v Kalábrii tento režim vypnout. Místní rozhlasové stanice totiž zneužívají systém k tomu, aby Vás donutily je poslouchat a vysílají signály pro dopravní informace každou chvíli při běžném programu. Vaše "CéDéčka" si potom příliš neužijete a z dopravních informací se stejně nic nedozvíte. Je to poněkud neseriózní přístup.
Jihoitalští řidiči jsou kapitola sama pro sebe. V jižní Itálii je zvykem, že si každý dělá co chce, a to bez ohledu na cokoliv a kohokoliv, a to platí i na jihoitalských silnicích. Podle místních zásad můžete jet všude tam kde je zrovna místo. Nemusíte si přitom všímat vůbec ničeho a vůbec nikoho, tedy ani dopravních předpisů, ani ostatních účastníků provozu. Prostě jeďte si kam Vás zrovna napadne a jak chcete. Za nejnebezpečnější považuji situace, když jedete po dálnici rychlostí 180 km/hod. a do cesty (80 m před Vámi) Vám zcela klidně vjede kamion, nebo malý Fiat, který jede rychlostí 30 km/hod. Vůbec mu nevadí, že Vy celých 80 m doslova gumujete silnici na hranici smyku za skřípění brzd a akce ABS a ESP a zoufale doufáte, že to snad ubrzdíte. Řidič před Vámi zcela spokojeně vůbec nic nevnímá a v žádném případě ho ani nenapadne, aby třeba jenom o píď uhnul nebo zrychlil. Jednou jsem vjel do nepřehledné zatáčky a těsně za ní stál napříč přes celou silnici kamión, který se tam snažil otočit, a protože se tam nevešel tak na tomto nepřehledném místě zablokoval celou silnici. To vše je v Calábrii zcela normální. V mnoha případech jdou Italové ještě dál a jedou zcela klidně i tam, kde už žádné místo není. Jel jsem ve městě Cosenza v dopravní zácpě, (byl tam trh a hrozný provoz) stál jsem v řadě aut, zcela plná ulice. Z ničeho nic však začal vycouvávat u kraje zaparkovaný italský řidič přímo na mě. Vůbec ho nezajímalo, že za ním stojí řada aut a tam kam couvá není žádné místo. Koukal jsem na něj a nemohl jsem vůbec nic dělat. Nebylo kam uhnout, za mnou fronta, přede mou fronta a on mně s klidem couval do boku mého auta. Moji spolucestující v autě zoufale řvali, "vždyť on jede přímo do nás", já jsem troubil, ale nebylo to nic platné. Zastavil se až když do mě naboural a dál mu to už prostě nejelo. Utrhl mi levou stranu předního nárazníku a smál se tomu a gestikuloval, že se vůbec nic nestalo. V místních podmínkách se opravdu vůbec nic nestalo. Vždyť všechno jde na autě přidrátovat nějakým kusem rezavého drátu nebo patřičně přihnout kladivem. Podobně "po domácku" opravených aut rezavým drátem a ocelovou palicí zde potkáte dost.
Kam máte na křižovatce jet ? To je otázka. Podrobné mapy neexistují. Na většině křižovatek nejsou vůbec žádné směrovky. Pozor !!! Šipka s názvem, umístěná po Vaší pravé ruce a směřující vlevo může znamenat, buď že máte jet vlevo, anebo také, že máte jet rovně – vyberte si. Vždy to může být jinak. A obdobně šipka s názvem, umístěná po Vaší levé ruce a směřující vpravo může znamenat, buď že máte jet vpravo, anebo také rovně. Místních lidí se na nic neptejte, neumí žádnou jinou řeč než tu svojí a většinou to není ani italština. V jižní části Aspromonte se dodnes mluví Homérovou starořečtinou a mnozí mluví albánsky. Když se zeptáte tak nastane divadlo. Ital Vám obouchá auto vším co má po ruce a pět minut drmolí jako o závod, nepustí už Vás vůbec ke slovu a nemůžete mu nikdy porozumět ani slovo. Nestihnete mu ani říct, že mu vůbec nic nerozumíte. Potom se usměje, jako, že už skončil, Vy poděkujete, no a jste zase tam kde jste byl. Ano, přesně tam... Nezbývá tedy než metoda pokusu a omylu.
Benzin si kupte dopředu. Já jsem pro jistotu vozil ještě kanystr, protože již tyto jihoitalské problémy znám. V některých oblastech nemusíte narazit na benzínovou pumpu ani po 80 km cesty. No a když na ní narazíte a je zrovna siesta (ta je většinou od 13,00 do 17,00), tak se můžete na pár hodin v klidu natáhnout vedle čerpacího stojanu a obrnit se trpělivostí. Mě "vyučilo" asi tříhodinové čekání u pumpy v roce 1978, když jsem byl v Itálii poprvé a ještě jsem tento problém neznal. Od té doby sem vozím plný kanystr, a to i přesto, že se to v Itálii nesmí.
Parkování v Kalábrii je většinou velmi jednoduché. Zastavíte tam kde je zrovna místo a hodí se Vám to. Pokutu nedostanete, botičku také ne, ani Vás nikdo neodtáhne. Problém je pouze v tom, že místa na parkování je málo (asi jako v Praze) a občas budete projíždět, ve starých historických centrech, uličkami kde máte na každé straně od domu ke hraně zpětného zrcátka 5 cm. Italové mají odřená zrcátka a na domech jsou od nich vydřené rýhy. Moc se mi líbil parkovací systém v Reggiu. Od hlídače parkoviště, na hlavní pobřežní promenádě, kde se dá dobře parkovat v centru, si koupíte parkovací kartu (na hodinu nebo dvě hodiny). Karta má kalendář a hodiny se stíracími políčky. Setřete příslušné datum a čas kdy jste zaparkoval, kartu dáte za sklo a je to. Kdo nemá platnou kartu za sklem má problém s hlídačem. Nic nového ani převratného, ale na poměry v Kalábrii je to až neuvěřitelně systematické opatření a kupodivu zde funguje.
Při projíždění Calábrií se obrňte značnou trpělivostí. Většina míst, které navštívíte bude tuctová podívaná, tedy "nic moc" a najdete zde velmi mnoho míst i měst vyloženě ošklivých. V Calábrii jsou krásná místa, ale musíte je hledat. Řada kalabrijských turistických atrakcí by byla u nás doma považována za nezajímavý standard.

 

Doporučené zajímavé poznávací výpravy z Capo Vaticana.

• Santa Domenica - Tropea - Vibo Valentia - Pizzo - Zungri - Capo Vaticano - Nicotera.

• Amantea - Diamante - Scalea - Maratea.

• Rosarno - Scilla - Reggio di Calabria - Melito - Pentedáttilo - Amendolea - Bova - Capo Spartivento - Locri - Antonimina - Gerace - Siderno - Mámmola - Rosarno.

• Rosarno - Gioiosa - Roccella - Stilo - Soverato - Camínia - Catanzaro - Pizzo.

• Catanzaro - Le Castella - Cappo Rizzuto - Capo Colonna - Crotone - San Severna - Nicastro.

• Cosenza - San Giovanni – Lago Ampollino - Catanzaro.

• Liparské ostrovy.

• Pohoří La Sila – jezera Lago Arvo a Lago Ampollino, Sant Giovanni.

• Pohoří Aspromonte – Montalto – Bagaladi - Reccaforre - Roghudi.

• Sicílie - Messina - Taormina - Etna.

• Sicílie - Catánia – Augusta - Syrakusy.

• Sicílie – Cefalu – Capo Tindari - Palermo.

 

Cesta na Sicilii není z Capo Vaticano vůbec žádným problémem. Do Rosarna na dálnici dojedete přes Nicoteru za 45 minut a z Rosarna do Villa san Giovanni až k trajektu je to 30 minut. Cesta trajektem, včetně koupě jízdenky (zpáteční za 31,50 eur) čekání na trajekt (interval cca 15 minut), nalodění, plavba a vylodění, trvá 45 minut. Celkem tedy počítejte na cestu z Capo Vaticano až do Messiny dvě hodiny.
Na 14 dní pobytu je těchto 12 výprav maximum co se dá zvládnout. Nám se bohužel nepodařilo zvládnout dvě z těchto dvanácti výprav, a to z důvodu počasí (zataženo) a také proto, že někteří členové rodiny měli zájem trávit také nějakou dobu u moře a některé z výprav jsou velmi časově a fyzicky náročné. Chystáme se napravit to někdy příště.

 

Zpět na začátek

Koupání v Calábrii.

Je třeba si vybrat zda se chcete koupat v hezkém prostředí, ovšem někdy i na úkor poněkud špinavější vody a horšího přístupu do vody přes skaliska a kameny, nebo zda chcete čistší vodu, ale zase ošklivější okolní prostředí. Pobřeží Kalábrie je rozmanité, můžete si opravdu vybrat co Vám nejlépe vyhovuje. Objel jsem celé pobřeží, kolem dokola. Nejhezčí pobřeží je v okolí Capo Vaticano, nelze však říci, že je hezčí než Gargano mezi Vieste a Matinatou, nebo některé chorvatské ostrovy. Naopak, Capo Vaticano je sice krásné, ale pouze v malém pobřežním úseku, oproti Gargánu nebo Chorvatsku. Především však je to prostě zase něco úplně jiného. Romantická skaliska s malými plážičkami a mnoha rozkvetlými muškáty, oleandry, ibišky, kaktusy, agávemi, apod.
Mnoho jsem četl o křišťálově čisté vodě v Calábrii a byl jsem potom v tomto směru skutečností trochu zklamán. Asi jsem na základě oněch "chvalozpěvů" čekal více, než na co jsem byl doposud zvyklý a toho jsem se bohužel nedočkal. Moře je opravdu čisté, ale pouze při vhodném klidném počasí a dále od ústí řek. Stejně čistou vodu jsem však zažil i jinde, např. na Long Beach jihovýchodně od Ierapetry na Krétě nebo na jihozápadním pobřeží Hvaru v Chorvatsku a v některých odlehlých zátokách Mallorcy, na Rhodosu i jiných místech. Kalábrii bych tedy rozhodně neřadil mezi místa s nějak výjimečně nejčistší vodou. Čistota vody je zde srovnatelná s mnha jinými místy, kde je čistá voda, např. i s Gargánem. Záleží však velmi hodně na počasí, směru větru, odlivu, přílivu. V místech skalnatého pobřeží Tyrhénského moře plavou v moři občas (obzvláště při větru a vlnobití) utržené kousky travin. Při potápění v těchto vodách zjistíte, že pobřežní kameny jsou v některých místech porostlé celými koberci těchto travin, takže není ani divu. V blízkosti ústí řek, potoků, měst a přístavů, se potom občas, za přílivu a větru vanoucímu směrem k pobřeží, objevuje na hladině "hnusná" šedivo hnědá pěna a plovoucí odpadky. Zažil jsem to např. na jihu u města Ferruzzano pod Capo Bruzzanem, kde moje dcery s odporem odmítly do tak špinavé vody vůbec vstoupit. Nejčistší vodu v Calábrii jsem zjistil na východním pobřeží v Golfo di Squillace, tedy ve Squillackém zálivu. Zde je však zase ošklivé pobřeží a velmi prašný přístup na pláže. Tyrhénské moře mně připadalo o poznání teplejší než moře Jónské. Obecně lze ale říci, že s koupáním v Calábrii není vůbec žádný problém. Pláže jsou v Calábrii veřejné, takže se vykoupete prakticky všude. Nikoliv tedy tak jako v některých částech Puglie, např. mezi Manfredonií a Bari, kde jsou pláže oplocené a přístupné pouze ubytovaným hostům.
Pro potápění se pobřeží Kalábrie většinou příliš nehodí, nebo lépe řečeno potápět se zde můžete všude, viditelnost pod vodou je dobrá, ale pestrobarevný podmořský svět zde není zdaleka tak romantický jako jinde, např. v Chorvatsku. V místech mnohakilometrových pláží na východním pobřeží je potápění vyloženě nezajímavé. V kamenitých a skalnatých místech, kde už by stálo zato se potápět, sice uvidíte krásné barevné ryby, mořské ježky a různé traviny, ale pestrobarevnost překrásných mořských sasanek, mořských koníků, hvězdic, více druhů a větší množství ryb, různé druhy barevných lastur, spoustu různých druhů medůz, krabů, apod., jako je to běžné v některých místech např. v Chorvatsku, zde v Kalábrii bohužel nenajdete. Takže tyto krásné pestrobarevné podmořské zahrady plné života jsem nikde u pobřeží Kalábrie bohužel nenašel.

Zpět na začátek

Stravování v Calábrii.

Když jsem na dovolené u moře jím vždy převážně "dary moře". Ani pobyt v Calábrii nebyl v tomto žádnou výjimkou. Na jídelním lístku najdete ryby pod názvem "pesce". Běžná porce mečouna (spada) stojí 10 eur. Klasický "mix fisch", mnohem chudší obdoba řeckého, stojí 10-13 eur a obsahuje zpravidla 5 druhů mořských živočichů, mezi nimiž nikdy nechybí mečoun a kreveta. V porci za 13 eur jsem měl navíc langustu. Jídlo je sice na olivovém oleji a dobře kořeněné, ale klasická řecká zeleninová obloha přímo u jídla v Calábrii bohužel zcela chybí a porce jsou menší. Můžete si však také objednat zeleninový salát. Také s přílohami je to poněkud slabší, zapomeňte na možnosti většího výběru příloh, rýže, smažených brambor, apod. V Calábrii se budete muset spokojit s chlebem nebo hranolkami. Rýži zde sice znají, stejně jako brambory nebo např. tonic, ale na jídelních lístcích jsem nic z toho zpravidla nenašel. Problém je také s výběrem vhodné restaurace právě v té době, kdy chcete jíst bude určitě všude zavřeno. Italská siesta je neúprosná (13-17 hod.)a většina restaurací se probouzí k životu dokonce až po 20,00 hod. Jedno pivo (místní 6,6 dcl.) stojí cca 3,80 eur. Zaplatíte také couvert (prostírání) 1 euro/osobu. Jednu porci dobrého výše popsaného "rybího") jídla, včetně pití, zeleninového salátu, prostírání a spropitného, lze bezproblémově pořídit v ceně cca 18-19 eur. Večeře čtyřčlenné rodiny tedy vyjde zhruba na 70 - 75 eur. Pokud se spokojíte pouze s pizzou (což si však nedovedu představit, já u moře dávám vždy přednost mořským specialitám), tak vyjdete mnohem laciněji. Jedna pizza je k mání za cca 6 eur. V takovém případě se čtyřčlenná rodina nají i za 50 eur.
Ryby se připravují na tři základní způsoby.
Alla ghiotta - s olivami a rajčaty.
Alla bagnarese - s olejem a citrónem.
Alla salmoriglio - grilované se zálivkou oleje.
Pečené ryby a dary moře ve směsi obdobné "mix fisch" dostanete pod názvem "frittura di paranza" tedy, vše co uvízlo v síti.

Zpět na začátek

Nákupy v Calábrii.

Běžné potraviny nakoupíte v "supermarketech" (supermarcato), přičemž nejde o supermarkety na jaké jsme zvyklí od nás z domova, ale relativně malé samoobslužné krámky, ve kterých mají běžné základní zboží. Chleba stojí 1,5 eura, máslo (1/4 kg) 2 eura, dobrá voda (6x1,5 l) 2,5 eura, rajčata 1 euro, meruňky/broskve 1,5 eura, meloun 0,2 eura, hroznové víno 2 eura, láhev místního stolního vína 2,5 eura. Rozhodně se nevyplatí žádné jídlo vozit sebou z domova, v místě dostanete vše potřebné a za srovnatelné ceny.
Větší samoobsluhy jsou zpravidla na předměstích větších měst a najdete v nich nesrovnatelně větší výběr a nižší ceny. Takových samoobsuh jsme potkali při cestách několik, např. v Amantee nebo v Sidernu, my jsme měli nejbližší takovou samoobsluhu vlevo při vjezdu do Rosarna ve směru od Nicotery.
Zajímavými místy jsou trhy, které se v různých dnech pořádají v různých městech a trhovci tak stále přejíždějí se svým zbožím z místa na místo. Nám se nejvíce líbil trh v Diamante, ale také např. v Cosenze.
Při nákupech si ale dávejte dobrý pozor, abyste nebyli v tlačenici okradeni a při nákupech ošizeni.

Zpět na začátek

Lidé v Calábrii.

S lidmi je to všude stejné, všude jsou lidé dobří i špatní, ale v různých krajích jsou různé zvyky a v každém kraji je také jiný životní styl. Rozdíl mezi životním stylem severní Itálie a jižní Itálie je obrovský. Člověk si připadá jako v jiné zemi. Jaký životní styl je tedy v Calábrii považován za standandardní ? Obecně je známo, a moje zkušenosti tuto skutečnost jenom potvrdily, že v jižní Itálii je poměrně vysoká kriminalita. Jihoitalové si z ničeho nedělají příliž těžkou hlavu, nic není problém, nic nevadí. Je zde velmi nízká morálka a nízká pracovitost, převládají spíš dlouhotrvajcí "siesty", tedy s výmluvami na horko, které mezi námi není nijak výrazné, spojené stálé odpočívání a nicnedělání.
Pozor tedy na bandity, zloděje, podvodníky a mafii, a to doslova. Varuje zde i místní policie, byli jsme i samotnou policejní hlídkou osobně důrazně varováni. V pohoří Aspromonte se rozhodně žádné pomoci nedovoláte. V těchto končinách údajně nemá situaci pod kontrolou ani místní policie. Ještě horší situace je v odlehlých částech Sicílie. Při procházení některých míst doslova běhá mráz po zádech. Pozor také na drobné zloděje, a to nejenom na mladíky na rychlých motorkách, připravené vytrhnout Vám Vaše zavazadlo a ujet, ale také na okrádače v obchodech. Stalo se nám, že si prodavač naúčtoval dokonce 4x vyšší cenu !!! Turisty zde okrádají běžně (z tohoto pohledu "zlaté Řecko"). Nerad bych však někomu z místních lidí křivdil, narazil jsem i na velmi vstřícné a jistě velmi slušné lidi. Pozor také při nákupech na kvalitu kupovaného zboží. Koupil jsem např. 5 ks nových CD disků místní muziky. Když jsem je posléze rozbalil, zjistil jsem, že se prodavači podařilo vyměnit mi je za staré odřené a ošoupané disky. Moje žena dopadla obdobně když si koupila kabelku. Vybrala si, zaplatila a prodavač jí obratně v nestřežené chvíli zabalil jinou, horší. Nevyhnete se zde ani ponížení. Manželka nakupovala v samoobsluze v potravinách ve městě Locri. Prodavačka jí hned při vstupu do obchodu, bez varování, neočekávaně strhla z ramene batůžek a strčila a zamkla jí ho do nějaké hnusné špinavé erární tašky dříve, než se žena stačila z toho překvapení vzpamatovat. Žena vůbec nevěděla o co jde a podivnému chování prodavačky nerozuměla. Až později pochopila, že v samoobsluze nesmí mít vlastní, obchodem nezabezpečené, zavazadlo. Prodavačka se zřejmě domnívala, že jsme zloději jako oni a nechtěla manželku s baťůžkem pustit do obchodu, abychom jim tam něco neukradli. Po zaplacení zboží, zase u pokladny baťůžek odemkla a vrátila. Podivné metody... Počítejte s tím, že se nevyhnete okradení. My jsme si dávali opravdu velký pozor, protože jsem měl sebou drahé vybavení (kameru, tři foťáky z toho dva Canony a jeden digitální Olympus, notebook i s přídavnou klávesnicí a myší, velmi slušný dalekohled, mobil, kapesní mini počítač PDA na záznamy v terénu, dost peněz, apod.), ale i přes veškerou obezřetnost nám ukradli potápěčské vybavení dcerky.
Jihoitalská bezohlednost je na naše poměry až neuvěřitelná. O bezohlednosti na silnicích už jsem mluvil. Nečekejte, že Vám někdo dá přednost, jezdí se zde i na červenou, natož, aby někdo respektoval, že máte nějakou přednost. Žádná pravidla, kromě pravidla silnějšího nebo spíš drzejšího, zde neplatí. Nečekejte, že Vás někdo někam pustí, místo v dopravní zácpě si musíte doslova vybojovat a bojíte li se o plechy Vašeho auta, tak máte jednoduše smůlu. Počítejte s tím, že Vám bude pořád někdo vjíždět do cesty a budete pořád za někým muset brzdit. Běžné je, že dva řidiči protijedoucích aut se zastaví vedle sebe a zcela zablokují oba směry a začnou si spolu z okének povídat. Zřejmě se domlouvají kam půjdou večer na pivo ale rozhodně nepospíchají a vůbec jim nevadí, že za každým z nich je kolona čekajících aut, bezohlednost k ostatním je zde samozřejmostí a nepovažuje se za nic špatného. Běžně se parkuje v úzkých uličkách tak, že když chcete projet okolo zaparkovaného auta, musíte vjíždět na chodník s vysokým obrubníkem, jinak neprojedete vůbec. Pokud si nechcete zničit pneumatiky a ráfky kol, tak Vám nezbývá než zaparkovat za tímto autem a počkat si až odjede. V civilizovaných zemích je běžné, že když vidíte někoho fotografovat, nevstupujete mu do záběru a počkáte až dofotí. To v Itálii neplatí. Nejenom, že nikdo nerespektuje Vaší snahu o fotografování, ale je docela normální, že si Italové, ačkoliv Vás vidí, stoupnou přímo před Váš připravený objektiv, do Vámi připraveného záběru a začnou si zde povídat. Mohli by si sice povídat o dva metry dále, kde by Vám nepřekáželi, ale proč by to dělali ? Váš fotografický záměr je vůbec nezajímá. To je Váš problém.
Se stejnou mentalitou jihoitalů jsem se však setkal i v Praze, což mně utvrdilo v přesvědčení, že tento životní styl je jihoitalům vlastní a považují ho za samozřejmost. Mrzelo mě potom, že jsem po zkušenostech z Kalábrie nebyl obezřetnější. Obrátil se na mě v Praze Ital, majitel italské společnosti, že velmi naléhavě potřebuje v krátkém časovém termínu vyhotovit poměrně náročný znalecký posudek. Zeptal jsem se ho odkud je z Itálie, že jsem jeho zem celkem dobře poznal. On mi říkal, tuto oblast znát nebudete, tam Vaši turisté nejezdí. Když řekl, že je z Regia a prohodili jsme pár vět o jeho rodném městě a některých zajímavých detailech jeho města, které jsem dobře znal, byl překvapen a měl radost. Také já jsem mu rád vyšel vstříc a ihned jsem se pustil do zadané práce. Když se však bez omluvy nedostavil na dohodnuté jednání, na které já jsem jel autem 15 km přes celou Prahu ve špičce a půl hodiny jsem tam na něho marně čekal, začínal jsem tušit, že opravdu jednám s pravým jihoitalem z Reggia di Calabria. Zavolal jsem mu a dozvěděl jsem se, že na schůzku jednoduše zapomněl. Pracoval jsem tedy tolerantně na jeho naléhavé věci dále. Termín byl do týdne a šlo o velký posudek, měl jsem tedy opravdu napilno dnem i nocí, abych zakázku stihl včas.. Když jsem měl práci po čtyřech dnech usilovné práce, psaní textů (40 stran), rozsáhlém počítání, měření na stavbě, několika šetření a jednání, včetně shánění podkladů, měl jsem zpracovanou fotodokumentaci, videozáznam, apod., tedy vše už těsně před dokončením, tak mi Ital jednoduše sdělil, že si to rozmyslel, a že už nic nechce. Pak se mnou jednoduše přestal komunikovat. Teprve potom jsem si zcela uvědomil, že jde o naprosto typický jihoitalský přístup, a že jsem byl hlupák, když po svých zkušenostech jsem hned od počátku k této věci neřistupoval se stejnou lehkovážností a neseriózností jako onen Kalábrijec. Je to prostě jihoitalský životní styl.

Zpět na začátek

Stavby v Calábrii.

Za zmínku stojí především historické stavby a potom dopravní stavby. Ostatní stavební objekty nejsou nijak mimořádné. V některých městech najdete, stejně jako v jiných evropských státech, typické panelové stavby druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let, se všemi jejich známými běžnými nedostatky, které k těmto stavbám v té době patřily. Současné obytné stavby mají převážně železobetonovou monolitickou konstrukci a stropy montované z keramických stropních desek, obdobných naším hurdiskám. Výplňové zdivo je buď ze škvárobetonových dutých tvarovek nebo z dutých pálených cihel. Izolace se zde oproti našim poměrům podceňují (naší ČSN 730540 by vyhověla málokterá místní novostavba). Zástavba je většinou stará a velmi primitivní a chudá. Z našeho pohledu je vybavení podstandardní, bytový fond zastaralý, udržovaný na podstandardní úrovni a stavebnětechnický stav rovněž podstandardní.
Historické stavby zde najdeme někdy v dost podivné směsi, podle toho jak byly jednotlivé stavby přestavovány a upravovány. Dá se říci, že "mezi spoustou haraburdí" je občas perla. V některých místech naleznete staré Řecké stavby (Crotone, Locri, Gerace), některá města byla vystavěna nebo zcela přestavěna až v době Římského impéria. Najdete zde stavby s architektonickými prvky románskými, byzantskými i barokními.
Z dnešních staveb mě zaujaly především dopravní stavby, a to především dálniční a mostní. Ačkoliv správa a údržba silnic je velmi špatná, zřejmě nejsou peníze na údržbu, tak hlavní dopravní "tepny" mají velkoryse vybudovaný základ, tedy spodní stavbu. Stejně jako všude jinde v Itálii, tak i v Calábrii, jsou dálnice vedeny velkoryse na estakádách, s tolerancí a ohleduplností k přírodě, nešetří se na mostních stavbách ani na tunelech. Jsou úseky, na kterých se několik desítek kilometrů nedotknete terénu a projíždíte na estakádě uprostřed údolí, po mostech přes údolí a z tunelu do tunelu.
Nádherné dopravní řešení jsem obdivoval v Catanzaru. Catanzaro je postaveno na vysoké skalnaté hoře a ze všech stran jsou kolem něho hluboká údolí. Celá tato hora je hustě zastavěna. Pro moderní dopravní systém zdánlivě není řešení. Italští inženýři provrtali tuto skalnatou horu pod městem tunelem. Tento tunel na obou stranách končí nad propastí hlubokého údolí. Z jedné strany vede do tunelu přes údolí grandiózní železobetonový obloukový most. Když vjedete po mostě do tunelu a projedete pod městem a vyjedete do údolí na druhé straně, vyjedete z tunelu rovnou na obrovský kruhový objezd, který je celý umístěn ve volném prostoru uprostřed údolí na sloupech. Z tohoto kruhového objezdu vedou estakády do města i z města. Opravdu fantastické a velkorysé řešení. Musel jsem si to s nadšením projezdit několikrát až už jsem v té spleti silnic kolem Catanzára jezdil jako doma.