Moje cestování:

 

Obsah:

 

Jak jsem kdy cestoval.	Gargano.	Sicilia - Etna.
Na co rád vzpomínám.	Kréta.	Peloponés.
Několik postřehů z posledních cest.	Mallorca.	Rhodos.
Fotogalerie.	Calabria.	Kypr.

 

Jak jsem kdy cestoval.

Poznávání doposud nepoznaných míst, překvapivě krásná neznámá krajina, neznámá města, různí lidé a jejich životní styl, romantická dobrodružství plná překvapení, zajímavé kultury a jejich historie, různé civilizace, architektura, pocit mohutnosti přírody zažitý uprostřed moře nebo na vrcholu hory, dobrodružství při cestě do neznáma, radost z překonávání překážek a příjemná únava z cesty s hlavou plnou nových dojmů a myšlenek, to všechno jsou znaky, pro které mě nadchlo cestování. Možná to mám v genech, moji rodiče se seznámili v turistickém oddílu, oba jako aktivní turisté, táta zakladatel a vedoucí turistického oddílu a vysokohorský vůdce. Proto jsem byl už ve věku svých pěti roků "vláčen" po horských túrách a rodiče tvrdí, že jsem v pěti letech našlapal ochotně po horách až 20 km za jeden den. Značkovali jsme turistické cesty v našem turistickém revíru v Krušných horách a prochodili jsme snad "všechny kopce" v tehdejším Československu. V pozdějším věku jsme jezdili s rodiči poznávat okolní evropské státy a v ještě pozdějším jsem cestoval za poznáním se svojí ženou, která má k této zálibě stejně blízko jako já. Projezdili jsme tak značnou část Evropy s cílem nikoliv někde se povalovat, ale každý den poznat mnoho nových a zajímavých míst a lidí.

Každá doba je jiná a životní styl, který doba předurčuje, má značný vliv na možnosti uplatnit tuto krásnou cestovatelskou zálibu. Proto i moje cestovatelské snažení lze rozdělit do několika období.

Do roku 1962 jsme jezdili pouze po tehdejším Československu, protože cesty do zahraničí nebyly v tomto období ještě zcela běžné. Projeli jsme tedy v té době Českou republiku a hlavně přírodně velmi krásné Slovensko (Nízké a Vysoké Tatry, Vihorlat, Malou a Velkou Fatru, Slovenské Rudohoří, Zemplínskou Šíravu, Nízké Beskydy, Oravu a Oravskou Maguru).

Od roku 1963 do roku 1989 jsme jezdili po evropských státech, většinou "politicky spřátelených", tedy socialistických (Polsko, NDR, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, tehdejší ještě velká Jugoslávie, Rusko), takže ty jsme měli možnost poznat velmi důkladně a velmi podrobně. Do ostatních států západní Evropy, tedy kapitalistických (BRD, Francie, Itálie, Rakousko, Holandsko, Švýcarsko, Lucembursko, Belgie), zde vyjmenovaných, jsme sice v této době jezdili také, ale méně často, protože cestování do těchto států bylo administrativně náročnější. Turista totiž musel prokazovat, že vlastní legálně nabyté finanční prostředky v cizí měně určené na cestu. To sice šlo zařídit různými způsoby, ale stálo to vždy velmi podivné a neobvyklé praktiky a úsilí.
1. - Získání takzvaného devizového příslibu od banky, na vycestování, bylo téměř nemožné, takže bylo nutné hledat jiné možnosti, jak tuto povinnost obejít. Takových možností bylo několik.
2. - Mnozí využívali možnost předložení písemného pozvání k pobytu od někoho známého z ciziny, kdo se zaručil, že se o pozvané postará. Takové pozvání potom nahrazovalo nutnost prokázat vlastnictví devizových prostředků. Můj švagr měl např. sestru v Mnichově, takže mohl jet i s celou rodinou na pozvání kdykoliv. Bylo ale trapné prosit někoho o pozvání, takže jsme raději využívali jiné možnosti.
3. - Někdo to řešil tak, že si devizové prostředky koupil u známého, který pracoval v zahraničí a měl devizové konto. To také nebyl problém, v mojí stavební branži mnoho kolegů pracovalo v zahraničí. Měl jsem známé, kteří pracovali v Libyi, Kuvajtu, NSR, Iráku, apod. Bylo to finančně výhodné, zatímco já jsem měl v ČSSR jako stavbyvedoucí plat 4 500 Kč/měs., kolega v Kuvajtu měl za stejnou práci téměř 3x více, a to ještě v devizách, které dostával na devizový účet. Nebyl ale s rodinou. To jsem si raději přivydělával po večerech podnikáním. V dubnu 1982 jsem si založil vlastní "firmu" (investorsko-inženýrskou a projekční kancelář) a projektoval jsem, čímž jsem si po večerech přivydělal cca 2 500 Kč/měs. Sedm tisíc měsíčně (4,5+2,5) mně bohatě stačilo, vždyť nájem za veliký pěkný byt 125 m2 v centru Prahy na Vinohradech ve vzdálenosti 50 metrů od metra Nám. Jiřího z Poděbrad tenkrát byl 700 Kč/měs., takže za svůj měsíční plat (4500+2500= 7000) jsem mohl zaplatit 7000/700= 10 měsíčních nájmů. A to manželka vydělávala dalších 2500 Kč/měs., takže jsme měli k dispozici 9,5 tis./měs. Auto Wartburg (v té době luxusní auto) tehdy (1985) stálo 44 000 Kč. Dnes stojí nájem takového bytu 35 000 Kč/měs., takže bych musel vydělávat 35000x10= 350 000 Kč/měs., abych na tom byl stejně jako tenkrát. Proto je také dnes cestování limitováno finančními možnostmi, což dříve nebylo. V roce 1978 jsme s manželkou celý měsíc cestovali po západní Evropě za 15 000 Kč. Pětidenní cesta na Ukrajinu (Lvov, Oděsa) nás v roce 1982 přišla na 500 Kč, a to včetně vstupného do muzea v Oděse, výletu lodí z Oděsy, návštěvy Oděských katakomb, apod. Cestování tehdy bylo v porovnání s dnešní dobou velmi levné.
4. - Nejčastěji používaným postupem, jak obejít nutnost prokázání devizových prostředků, však byl takový postup, že cizí měna se koupila na černém trhu, u takzvaných "veksláků" a potom se šlo s penězi a doklady čekat do banky na vhodného západního cizince. Cizince bylo třeba oslovit a poprosit ho, aby Vám Vaše peníze "naoko" u přepážky věnoval, a to právě na cestu do zahraničí. Stačilo když cizinec řekl, že je Váš přítel, přijel Vás navštívit a chce Vám věnovat peníze v jeho měně, abyste ho mohl naoplátku v létě přijet navštívit zase Vy. Tedy, řekl jsem to u bankovní přepážky já a dotyčný cizinec to odkýval. Úředník vše zúřadoval a tím už žádný devizový příslib nebyl potřebný a cesta byla volná. Nebyl problém. Někteří cizinci, oslovoval jsem mladé muže mého věku, z toho měli docela legraci. Dodnes se pamatuji na dva studenty z Oldenburgu, jak se v bance na Václavském náměstí divili, když jsem je oslovil s prosbou, že mně mají věnovat moje peníze. Velmi obtížně to chápali a když jsem jim to vysvětlil tak měli legraci z toho divadla u bankovní přepážky.
5. - Další (pátou) možností bylo koupit si zájezd do zahraničí s cestovní kanceláří a nejet individuálně, ale se skupinou. V tomto případě nebylo nutné prokazovat devizové prostředky.
Dnes už podobné nesmysly (viz body 1 až 5) naštěstí nejsou potřebné. Avšak setkávám se dnes s lidmi, kteří říkají, že se před rokem 1989 nedalo na západ cestovat vůbec, a to rozhodně není pravda !!! Nemohl vycestovat ten, kdo měl nějaký problém se zákonem a zákon mu vycestování neumožňoval (to je ale dnes také, že někdo je trestně stíhán a má zákaz vycestovat). Co se týká výjezdní doložky a víza, to byly pouze formality. No a pokud byl někdo líný, podal si žádost o devizový příslib, který nedostal, a vzdal to, tak v takovém případě lze hovořit spíš o tom, že cestovat zase až tak moc nechtěl, než že by nemohl.
Nicméně z dnešního pohledu musím konstatovat, že toto období 1963 - 1989 bylo pro nás opravdu "zlatou érou" našeho cestování. Dnes jsou totiž zase jiné problémy bránící cestování, které dříve nebyly, a ty jsou mnohem horší. Nejsou to jenom výše již zmíněné problémy finanční (dnes bych neměl na to, abych si každý rok někde měsíc cestoval po světě), ale jsou také problémy časové (dnes je z pracovních důvodů takřka nemožné měsíc si někde cestovat) a v neposlední řadě je dnes cestování i prakticky mnohem komplikovanější (je nesrovnatelně větší provoz, je mnohem komplikovanější ubytování - není už možné přespat kdekoliv a cestování je mnohem nebezpečnější).

 

Po roce 1989 jsme s pravým cestováním prakticky skončili. Byly sice odstraněny výše zmíněné administrativní překážky, ale vznikly překážky nové, a to mnohem úpornější. Na cestování není již dnes čas ani peníze. Vždyť který podnikatel by si mohl dnes dovolit na celý měsíc přestat pracovat a někam odjet ? No a měsíční dovolená, kterou jste dříve pořídili za jeden měsíční plat to už je také jenom vzdálená pohádka. Dnes stojí jenom čtrnáctidenní dovolená zcela běžně pět měsíčních platů. Podstatně se také zhoršily podmínky pro cestování, pobytové podmínky, ubytovací podmínky, přepravní podmínky, apod. S prudkým nárůstem civilizace ubylo také krásné přírody a o to více s tím úměrně přibylo turistických či rádoby sportovních manažerů, kteří ničí zbytky turistiky a přírody svými sobeckými cíli co nejvíce vyždímat z turistiky a z "turistů". Turistika bohužel přestala být opravdovou turistikou a začala být pouhou komerční záležitostí. Dnes už není považován za turistu opravdový turista, ale každý "plážový povaleč", který se potácí mezi hotelem, hotelovým bazénem, nějakým večerním kabaretem, sklenkou alkoholu a křepčením v křečích aerobiku či jiného podobného davového šílenství.
Takže naše poslední pořádná cestovatelská dovolená, na kterou dodnes vzpomínám, byla v létě 1989, kdy jsme se křížem krážem potloukali po státech Beneluxu. Možnost, či spíš zhoršená možnost, cestování v dnešní době je bohužel jednou ze smutných vizitek současného uspěchaného a časově a finančně velmi náročného života. Ve spojení nedostatku času a finančních prostředků s turistickými manažery, maniaky, kteří v touze po penězích degradují turistiku na nechutný byznys odehrávající se na pár metrech čtverečných okolo hotelu, se tato dříve krásná záliba pomalu ale jistě hroutí a vytrácí.
Přesto všechno se snažíme i tyto dnešní problémy překonat a když to jenom trochu jde tak vyrazíme alespoň na nějaký ten kratičký, ale skutečný výlet za poznáním. Pořádné cestování je však bohužel již pouze v našich vzpomínkách. Týdenní (maximálně čtrnáctidenní) výlet, na kterém sebou člověk vláčí mobil a notebook a každý večer alespoň hodinu pracuje na dálku a celý den je nervózní z toho co všechno mu doma utíká, se již vůbec nedá srovnat s dřívější měsíční cestou za dobrodružstvím, kdy člověk měsíc žil pouze problémy a dojmy ze svojí cesty a ničím jiným. Dalším problémem je, že po prudkém poklesu životní úrovně, (který jsme zaznamenali po Klauzových utahováních opasků na dobu neurčitou) bych už dnes neměl na takovou dřívější měsíční cestu ani dostatek finančních prostředků. Nezbývá tedy než vzpomínat a těšit se na to, že se situace zase snad někdy zlepší.

Zpět na obsah

Na co rád a často vzpomínám.

Hory.

Kromě krásných slovenských hor (zejména Fatra a Nízké a Vysoké Tatry), jsou to rumunské Transylvánské Alpy a italské Dolomity.
Opravdu nezapomenutelným zážitkem jsou zapadlé kouty odlehlých částí pohoří západního Trodosu na Kypru !!!

 

Jezera.

Rozhodně Mazurská jezera.

 

Ostrovy.

Zejména Menorca, Sardinie, Kypr, ale také Mallorca, Kréta, Hvar.

 

Pobřeží.

Fantastické je pobřeží Menorky, ale také Jugoslávské (dnes Chorvatské), především ostrovy (Hvar, Korčula) a jihozápadní Pelješac a také Makarská riviéra, avšak především v letech 1964-1970 (dnes již je zde příroda hodně zdevastovaná nadměrnou civilizací). Dále také Itálie, především Gargáno od Vieste po Mattinatu a okolí mysu Capo Vaticano v Calábrii. Dále pobřeží Sardinie a Mallorcy.

 

Města.

Nejhezčími městy, které jsem kdy viděl jsou, podle mého názoru Praha a Paříž. I když v posledních letech jsou značně špinavější a mnohem nebezpečnější nežli tomu bylo dříve. Cítím se však také velmi dobře v Budapešti, Bruselu i Vídni. V Londýně jsem se bál...

 

Zpět na obsah

Několik postřehů z posledních cest.

Hovořit o cestách uskutečněných před třiceti lety už dnes nemá smysl. Od té doby se totiž velmi mnoho změnilo. Vzpomeňte např. na Jaderské pobřeží v letech 1964-1966, které bylo v té době klidné, relativně prázdné, bez velkých hotelů, bez pobřežní magistrály, takže se z úzké pobřežní silnice, klikatící se přes všechny malebné rybářské vesničky, a kopírující pobřežní zátoky, člověk kochal doslova milióny překrásnými zákoutími plnými překrásné, nedotčené přírody. Přitom nocovat se tehdy dalo kdekoliv, kde se Vám to právě líbilo. To byla romantika... Dnes už to není ono - profrčíte po magistrále nad střechami moderních hotelů a když sjedete z magistrály k moři, k Vašemu (bohužel) předurčenému místu pobytu, nestačíte se divit kam zmizela ta krásná příroda, ten klid a pohoda. Místo krásné přírody najdete pouze chaos, odpadky, moderní hotely a betonové chodníky, proudy turistů a stánky s nevkusnými suvenýry. Kolem hotelů řvou a poskakují různí tajtrdlíci s různými kabarety, diskotékami, aerobiky a jinými nehoráznostmi. Na každém rohu Vás obtěžují nějací trapiči, nabízející nejrůznější atrakce. Hold cestování v letech šedesátých a sedmdesátých bylo zcela jinačí, to byly opravdové cesty za romantikou, poznáním a dobrodružstvím.
Pak nám tedy nezbývá než snažit se utéct z toho strašného zmatku, před všemi těmi šklebícími se manažery obchodujícími v továrně na rádoby zábavu a pokusit se hledat přírodu v zapomenutých odlehlých koutech, do kterých ještě tito tajtrdlíci, kašpárci a hopsálkové nestačili proniknout a zničit tak všechnu krásu přírody, klid a pohodu.
Lidé se však dnes již málo zajímají o staré cestopisy, zajímá je více současnost. O dnešních velmi skromných výletech za poznáním už zase není skoro co říci. Už netrvají celý měsíc jako dříve, ale pouhých 14 dní, už nejsou romantickým touláním se nekonečnou krásnou přírodou, ale pouze bojem o to, uniknout ze spárů "turistických" manažérů a najít bohužel už pouze ojedinělá krásná místa.

Přesto uvedu několik postřehů alespoň z několika posledních cest:

 

2013 - Anglie (Londýn), Španělsko - Menorca

2012 - Španělsko - Menorca

2011 - Španělsko - Menorca

2010 - Španělsko - Ibiza

2008 - Španělsko - Andaluzie, Gibraltar

2007 - Řecko - Korfu

2006 - Sardinie

2005 - Itálie - Řím - Gargáno - Pompeje - Vesuv ---- Kypr

2004 - Řecko - Rhodos a Kos ---- Španělsko - Mallorca

2003 - Řecko - Peloponés - Athény - Delphi

2002 - Itálie - Calabria ---- Sicilia Etna

2001 - Řecko - Kréta

2000 - Itálie - Trento - Verona - Bologna - Gargáno - Bari - Barletta - Molfetta

1999 - Itálie - Ancona - Numana - Pescara - San Benedetto - Řím - Gargáno - Neapol - Pompeje

1998 - Chorvatsko - pobřeží Split až Dubrovník - Pelješac a ostrovy (Hvar)

1997 - Španělsko - Mallorca

1996 - Itálie - Severní Apeniny - Bologna - Rimini - San Marino - Florencie

1995 - Alpy - Zugspitze - Stranbergerské jezero

1994 - Benelux

 

Starší cesty uskutečněné od roku 1963 do roku 1994 již neuvádím, ačkoliv v této době jsem cestoval nejvíce, a to nejprve se svými rodiči a potom s manželkou. Tehdy se jezdilo na celý měsíc a všude bylo tak nějak volněji. Bylo to velmi mnoho cest po blízké evropě, která byla každoročním cílem našich cest. Např. země Maďarsko, NDR, NSR, Polsko, Rusko, Ukrajina, Jugoslávie (Srbsko, Slovinsko, Chorvatsko, Černá Hora, Makedonie), Rumunsko, Bulharsko, Rakousko, Itálie, Švýcarsko, Francie, Monaco, Holandsko, Lucembursko, Belgie. Všechny z nich jsem v tomto období navštívil vícekrát.
Za zmínku však určitě stojí naše svatební cesta v roce 1978, kdy jsme se s manželkou toulali celý měsíc (4 týdny) po západní Evropě (NSR-Itálie-Švýcarsko-Francie-Benelux). To bylo velmi pěkné a moc rád na to dodnes vzpomínám.

 

Zpět na obsah